nám napsal(a):

Dlouho jsem se rozmýšlela, zda sem mám napsat to co se mi přihodilo nebo ne, ale asi by bylo nejlepší to ze sebe konečně dostat. Začnu úplně od začátku. Před šesti lety jsem právě v tomto období skládala zkoušku dospělosti. Krátce na to jsem se rozhodla, že s novou etapou mého života by mělo přijít i něco nového a nemyslím tím jen práci.

Jen tak jsem listovala novinama a najednou mě něco uhodilo do očí. Inzerát s textem štěňátka mopsíka na prodej. Tuto rasu jsem milovala. Bylo to hned jasné, neváhala jsem a telefonní číslo naťukala do mobilu a krátce nato jsem se stala majitelkou svého prvního pejska, fenky mopsíka jménem Jessinka. Byla úžasná, hned po příjezdu domů a předváděčce mé rodině se nakonec ukázalo, že tenhle drobeček není žádný neviňátko, což ale neměnilo nic na tom, že to byla láska na první pohled. . Konečně jsem byla tak šťastná, i přítel si jí zamiloval a tak mě to u srdíčka hřálo, že mám u sebe tvorečky, které nadevše miluju. Asi po třech měsících jsem se s Jessinkou přestěhovala z rodinného domku od rodičů do svého prvního pronajatého bytu. Byla jsem plně soběstačná a měla jsem pocit, že větší štěstí už mít ani nemůžu. Ale bohužel, to štěstí krátce na to skončilo. Po jednom nedělním výletě jsem o mojí holčičku přišla. Z minuty na minutu se ze mě stala troska, člověk který ztratil vše, čemu za poslední měsíce věnoval celý svůj život, své city prostě část svého srdce. Výlet se konal na lom Velká Amerika, a tam i moje holčička zemřela. Zrovna když jsme tam s přítelem přijely, zrovna v ten čas přijely i jiní lidé také s mopsíkem, taková náhoda. Jessinku jsem měla na vodítku a přítel (nyní už bývalý), mi řekl a´t jí pustím na chvíli z vodítka. To si nikdy neodpustím, velká chyba mého života, proč mě to nenapadlo, vždyť Jesska byla takový ďáblík. Běžela a najednou....... Konec... Pak už jsem nevnímala nic, jen jsem padla na kolena, slzy se nedaly zastavit. Přítel pobíhal kolem. Dole v lomu zrovna byly nějací turisti, tak přítel prý ně ně křičel a prý se dohadovaly, jestli je Jessinka ještě naživu. Nebyla, poprosil je ať jí udělaj hrobeček. Ale jestli to tak opravdu je nebo ne nevím,ale přežit takový pád určitě nemohla. Ani nevím jak, ale přítel mě odvezl do bytu, strčila jsem klíče do zámku a otevřela dveře a volala Jessinku, jestli přiběhne, pořád jsem čekala, že je to jen zlý sen. Nic, nikdo po mě neskákal, nikdo mi neolízl obličej. Jen slzy se draly po tváři jako proudy vody. Přítel odjel domu. Byla jsem sama, sama s mýma výčitkama a bez mých lásek, jednu lásku jsem ztratila smrtí a druhou jsem nenáviděla za to že to byla jeho vina. Pár dní jsem jen ležela v posteli jako tělo bez duše v tmavém pokoji, nechtěla jsem žít, neměla jsem už pro koho žít a vyčítala jsem si že jsem zabila teprve sedmiměsíční štěňátko, Jessinku, která měla život teprve před sebou. Z těhle bezesných dní mě vytrhla má rodina, vtrhla do bytu, roztáhla záclony, otevřela okno, šla uvařit jídlo a mě doslova vytáhla z postele. Dostala jsem se z toho, a věděla jsem že to není konec, že na mě někdo někde čeká. Asi měsíc po Jessinčině smrti, jsem se rozhodla pořídit nové štěňátko. Bylo krásné a pojmenovala jsem ho Deniska. Začla jsem opět žít a život dostával nový smysl, teď už jsem nechtěla mít jen jednu holčičku, ale dvě, po měsíci jsem si jela pro další štěňátko a Denisce jsem pořídila nevlastní sestřičku Anetku, která byla jen o měsíc mladší než ona. Říkala jsem si, že dvou pejskům je vždycky lépe než jednomu. Obě čubinky byly úplně odlišní. Deniska byla mazel, musela být vždy středem pozornosti, a nic jí neušlo ale Anetka ta byla spíš takový filosof, ani se nechtěla moc mazlit a Denisce se vyhýbala. Časem si ale holky k sobě cestu našly a Anetka už pořad pronásledovala Denisku a tahala jí za ocásek. Po dvou letech jsem se musela přestěhovat zpět k rodičům, protože původní majitelé se stěhovaly do ciziny a rozhodly se byt prodat, né jen využívat k pronájmu. Po půl roce nato se opět stalo něco co by člověk ani v nejhorším snu nepřál svému nepříteli. Holky běhaly po dvorku, jaky vždy, každý den. Byla u nás i sousedova šestiletá dcera. Ta pak běžela za svým tátou, protože zrovna odjížděl pryč. Nechala otevřená vrátka, a Denisku to stálo život. Ten její otec Denisku přejel. Slyšela jsem jen dětský pláč mé pětileté neteře a v rychlosti jsem běžela ven podívat se co se stalo. Deniska ležela na cestě, nehýbala se, oči dokořan a z uší jí tekla krev. Byla hned mrtvá. Ve dvou a půl letech její dušička navždy odešla. Soused jí prý neviděl. Anetka stála na dvorku a nevěděla, že v tu chvíly přišla o svojí nejlepší kamarádku a sestřičku. Nikdo nechápe, jak jí mohl zajet, bydlíme na vesničce, kde bydlí asi 30 lidí, pár baráku, cesta jen na jedno auto, kde se dá jet max 30km/hod. Ale je pravda, že ten s prominutím kretén tam jezdil už dlouho jako blázen. Nenávidím ho, jako i jeho celou rodinu. Dalo se tomu zabránit, kdyby jezdil pomalu a jeho dcera by byla vychovaná. Věděla jsem že to nesmím vzdávat, Anetka mě potřebovala a já jí. Vždy mě tak silně zabolelo u srdce, když stála a koukala kde na ní zas ta neposedná sestřička vybafne a ona jí bude moc za to kousnout do ocásku, nestalo se. Dlouho se tak chovala, že se pořád rozhlížela, nevěděla kam má jít, vždy šla po stopách Denisky, teď musela maximálně dospět. Byla asi měsíc březí a bohužel potratila. Její psychika nebyla připravená unést smrt Denisky. Stmelilo nás to jak jen to jde. Nyní jsme nerozlučná dvojka, teď u vlastně trojka. Anetka měla dva dny po svých pátých narozeninách štěňátka a jednu holčičku jsme si nechaly. Vrátila se do štěněčích let a já jsem konečně šťastná, že i ona je šťastná. Jessinko a Denisko, moje holčičky, nikdy na Vás nezapomenu, mám Vás stále v srdíčku a doufám, že mi odpustíte to, že sem Vás nemohla ochranit před osudem, který se vetřel do našich životů. Vaše kamarádka, panička a mamina Miluška s Anetkou a Sárinkou