Trošku jsem se zamyslela nad způsobem, kterým mopíci komunikují se svými majitely a druhými psi:
Ptáte se, co má mops společného s komunikací??? Víc než si myslíte. Jeden příklad za všechny: Dostala jsem k minulým (nebo předminulým, už si to přesně nepamatuji) Vánocům nový mobil Nokii a když jsem začala studovat podrobný manuál, při pohledu na první stránku zazářila jiskra v mém oku a opět se vyřvával dnes už tradiční bojový pokřik: Jeeeeeeeeeeeeeee!!! Mooooooooooooops!!! A vskutku: Na první straně, hned nad nápisem connecting people , byla téměř celostránková fotografie pohledného švédského páru relaxujícího v zářivě zelené trávě jakéhosi půvabného parčíku. A nebyli sami. Ano, hádáte správně: jak Švéd, tak Švédka měli s sebou svého mopse, černého a béžového, kteří se navzájem spokojeně oňuchávali na zeleňoučkém trávníčku a jejich majitelé je pobaveně pozorovali. Nevím, jak vám, ale pro mě z toho plynou dvě věci:
1) Když už švédští mopsové pomáhají propagovat mobilní telefony, mají jistě v mezilidské komunikaci a navazování nových vztahů svých páníčků nezanedbatelnou roli dále ještě rozvedeme.
2) Musí být pravda tvrzení, že mopsové jsou velmi populární hlavně ve Skandinávii, protože díky své festovní tělesné stavbě a husté dvojité srsti dobře snáší nízké teploty. Navíc mají zřejmě švédští pejskaři dobrý vkus.
A kromě toho nebo možná hlavně proto mopsové jsou až neuvěřitelně společenští a extrovertní. Někdy je to až děsivé. Třeba jdete s mopanem na procházku a trnete hrůzou, jakmile potkáte toho nepřátelsky naladěného obřího čokla od vedle, na kterého váš tlustík pořád vypiskuje, protože si s ním chce hrát. Mops si totiž chce hrát s každým, a je mu úplně jedno, kdo nebo co je předmětem jeho zájmu: druhý mopan, soused, pošťačka, podměrečná čivava, agresivní teriér, náhodní kolemjdoucí, prodavačka v obchodě, patník nebo popelnice, kudrnatá toy pudlice, pouliční směska, psi za brankami do zahrádek, uřvané dítě v kočárku, histerický yorkšír štěkající z náruče své paní, projíždějící auto a v extrémních případech dokonce i vaše chutně vyhlížející boty nebo své vlastní, delikatesní kožené vodítko, které přímo svádí ke kousání a žvýkání. Mops je prostě na všechny a na všechno děsně zvědavý a vůbec si nepřipouští, že by tím mohl někomu jít na nervy. Ale ten nepřátelsky naladěný obří čokl to prostě nechápe. Jemu nedojde, že si sním váš mopík chce jen hrát. On to vidí jako přímé ohrožení své psí osoby, nebo dokonce nestoudné obtěžování počestných psů.
Jeho pohrdavý pohled jako by říkal: Co se na mě ten tlusťoch tak hrabe, já na něho vůbec nejsem zvědavej. A v klidu odejde, zatímco vy se zoufale snažíte udržet v pěstičkách prasknutím hrozící vodítko, na kterém se s ztřeštěným zoufalstvím zběsile zmítá váš pištící mopan, který nebere NE jako odpověď a kdyby jste ho pustili, hned by běžel za tím obřím čoklem, který o něj nejeví ani ten nejmenší zájem. Mopan je prostě malá příšerka. Je to critter říznutý gremlinem. Jakmile se vrhne na svou nevinnou oběť, nemá žádnou šanci. Je hned důkladně poprskána, zválcována, popusinkována a očuchávána. To platí jak pro psi, tak pro lidi. Zejména pro děti. Asi o každé rase psů se říká, že miluje děti, ale mopan je doopravdy zbožňuje. Nenechá projet jediný kočárek. I batolata, která na něj skáčou a snaží se mu strčit ulepené prstíčky do očí má rád. Krásně si s nimi hraje. Když na ulici potkáme malé dítě, je štěstím bez sebe. I psi má moc rád. Dokonce i ty, co o něj nejeví nejmenší zájem. Taky se říká, že někteří psi si mopsíky nechtějí hrát, protože mopaní chrochtání a mručení jim zní jako vrčení. Ono rozkošné mručeníčko a chrochtáníčko je projevem dobré nálady nebo zaujatosti něčím zajímavým. Když Edíka mazlím, mručí. Když jdeme po ulici a potkáme nějakého psího kamaráda, mručí a chrochtá. Když ho zaujme nějaká zajímavá věc, tiše si brouká a odmručuje. Kromě mručení, bručení, odmručování, zamručování a předmručování umí mopsík také štěkat. A to překvapivě hlubokým hlasem, který se k tak malému psíku téměř ani nehodí. Lidé se tomu často diví. Třeba jdeme po ulic a zjeví se podivně páchnoucí individuum v strašidelných botách. Eddie rozvážně nasaje pach té mimozemské bytosti, odchrochtne si a jelikož se mu cizí vetřelec ani trochu nezamlouvá, udělá BUF. Je to takové hluboké, hrdelní BUF jako od bernardýna. Kluk zděšeně nadskočí alespoň půl metru do vzduchu, otočí se a vidí to malé béžové strašidýlko, co na něj dělalo bububu. Rozesměje se. Lidé většinou reagují na mopsíky přátelsky. Dokonce i lidi, kteří nás neznají si někdy neodpustí zavolat: Jé, ten je plyšovej!!! Malé holčičky si zase myslí, že Eddie utekl odněkud z hračkářství. Jednou se Eddie dostal do spárů celé bandy zubních laborantek, které si ho nemohly vynachválit a vracel se domů úplně umazlený. Mopan mazlení miluje. Je na to jak dělaný. Je v tom také ta výhoda, co mops přináší do života svých majitelů. Působí pozitivně na lidi a pomáhá navazovat nové vztahy. To díky němu se dáte do řeči s cizími lidmi a poznáte nějaké nové známé. Když je někdo osamělý, není nad mopsíka, který mu pomůže spřátelit se. Mops je jako malá dohazovačka. Důležitým bodem komunikace je kromě ovládnutí chrochtavé mopštiny a řeči těla vašeho psa také mopsí jméno. Jak budete svému miláčkovi říkat??? Neudělejte tu samou chybu jako Marie Antoinetta, váš mazlík přece nemůže být jen Mops. Musíte vymyslet nějaké vznešené, a zárověň legrační jméno, která k němu bude pasovat. Ale zapomeňte na včechny ty Rafy, Alíky, Azory a Punťi. To jsou jména pro voříška. Váš mopsík je šlechtic. Dělal společnost těm největším královnám a císařovnám, rozvaloval se na klíně Antoinetty i Viktorie a spal s Josefínou v posteli. Je to aristokrat. Jméno tomu musí odpovídat . . .
